Tento článek píšu na podzim. Pro někoho podzim znamená nádherně zbarvená příroda zalitá sluncem babího léta, pro někoho plískanice,vlhko a vlezlá zima a pro mnoho manažerů středních a větších firem období schvalování business plánů na další rok.
I já jsem mnohokrát zažil takové plánování. Bylo to v menších firmách i ve velké korporaci a bylo to velmi poučné. Na konci září se téměř zastaví svět a mnoho lidí pracuje na tom, aby vytvořili plán za své oddělení. Tento plán pak musí obhájit u svých nadřízených, kteří potom spojí všechny plány dohromady a vytvoří z nich velký plán za celou firmu a ten musí obhájit u svého nejvyššího šéfa. A pak se všechno zklidní. Máme naplánováno, marže pokrývá všechny náklady a přiměřený zisk (jinak by to přece nikdo neschválil) a všichni manažeři si po obhajobě u svých nadřízených utírají zpocená čela.
Nevím proč, ale když to všechno skončí, mám pocit, jako by mi něco chybělo, jako bych odjel na dlouhou cestu s pocitem, že jsem něco zapomněl doma nebo že jsem nezamkl dveře, prostě něco bylo špatně. A pak mi to vždycky dojde. To přece nebyl plán. Jenom jsme si určili cíle. Plán v tomto plánování vlastně chybí. Když přece plánuji cestu, tak sice určím cíl, kam se pojede, ale především plánuji, jak se tam dostanu, co musím zařídit, než vyjedu a co budu potřebovat cestou.
Proč byla zase ta důležitá část plánování úplně vynechána. Jak se to stalo? Nadřízení buď automaticky předpokládali, že podřízení se plánování cesty (strategie), jak dosáhnout určeného cíle věnovali dostatečně sami (vím, že nevěnovali), nebo se v tom nikdo prostě nechce babrat, protože takhle to vychází správně – cíl = náklady + zisk.
Firma se tedy vydá na cestu a všichni tak trochu čekají, jak to dopadne. Každé tři měsíce se udělá korekce cílů dle předpokládané skutečnosti. Ano čtete dobře, korekce cílů nikoli korekce strategie. A na konci roku to vždycky nějak dopadne. V lepším případě je trh natolik příznivý, že se podaří plán překonat, v horším případě některá oddělení cíl přeplní a jiná jsou pod plánem. Celkově to ovšem sedí a v nejhorším případě jsou pod vodou všichni. Potom následuje skřípění zubů a obhajování, proč to nevyšlo a často i personální změny. Kde se ti noví manažeři pořád berou?
Je zarážející, jaké neuvěřitelné množství energie věnují lidé určování cílů jen proto, aby vedení bylo spokojené a všechny náklady se do toho vlezly i se ziskem. A je ještě více zarážející, jak málo energie tito stejní lidé věnují plánováním strategie, jak těchto cílů dosáhnout.
Co dodat nakonec? Plánovat, alespoň podle mého názoru, neznamená určit si cíle. To je jen směr, kterým se chceme vydat. Důležitější je pečlivě připravit cestovní plán, jak se k těmto cílům dostat. Všichni ve společnosti tomuto plánu musí rozumět a všichni musí vědět, jaká je jejich role. Plánování je těžká disciplína, která vyžaduje zkušenosti a odvahu si zbytečně nenalhávat, že je něco lepší, než skutečně je. Novinář Bierce Ambrose Gwinett kdysi řekl: „Plánovat znamená lámat si hlavu, jak promyšleně dosáhnout úplně náhodných výsledků“. Přesto jsem přesvědčený, že se vyplatí mít cíl a hlavně strategii, protože jinak se dostaneme jen tam, kde už jsme teď.